Přišel den D.
Den zúčtování.
Pátek, 7. ledna, 15.00.
Den odjezdu, slz jak hrachu, potu, namožených svalů, spousty zavazadel, příchozích a loučících se přátel, plesajících srdíček, srdečných slov, zmateného mávání skrz kouřová skla, nervozity, strachu, tlukoucího srdce, vzrušení, sezení na zatracené druhé straně autobusu, než kde usadili Edit... Jak jsem v tu chvíli chtěla sedět vedle ní. No nic, tak jsme si aspoň volaly a lidé kolem se tak mohli dovědět, proč pořád bulím, protože jsem do telefonu několikrát hlasitě zopakovala, že "ten půlrok v Norsku přece zvládnem"! :-)
Cesta do Prahy v pohodě. Film: "Tajemný let". Výsledný dojem z filmu - fóbie z létání letadlem posílena. Ještěže jsem seděla v buse...
Cesta do Osla už zajímavější.
Ještě nikdy předtím jsem nejela žluťákem Student Agency, takže jsem unešena a neustále excitována přísunem horkých nápojů zdarma, měkkými sedačkami, vyjíždějícími obrazovkami, možností jít čůrat v buse (Vězte, ani to před vámi nezamykají, jak jsem byla dosud zvyklá!) a připojením k netu (tedy pouze v rámci ČR, bohužel..).
Koukáme na filmy: "Dokonalý trik", "Pýcha a předsudek", "Chyťte doktora", "Co je šeptem...", "TBBT" a "Neprůstřelný mnich". Poslední z jmenovaných vedl k naší společné katarzi s Edit, když na konci zazněla hluboká slova, která ilustrují hloubku celého filmu...:
"Podívej, jde o to, že život vždycky nejde podle plánu, tak prostě buď spokojenej s tím, co máš, protože vždycky si můžeš dát párek!"
...just pure awesomeness! :-)
V autobuse se potkáváme s dalšími Erasmáky. Kristián a Verča jedou s námi do Osla, jedna slečna z rektorátu FSS též a jeden chlapec bůhvíkam.
Užíváme si dvě jízdy trajektem. Houpá to jen trochu, na záchodě jsem se zvládla trefit do mísy, takže to nebylo vůbec zlé. Jelikož jedeme o půl 4 ráno, jsme na lodi téměř sami. Odvážíme se s Edit na palubu. Vidímu tmu, trochu vlny a mlhu, která nás děsí... jdeme raději zpátky dovnitř.
Spíme. (Tedy Edit spí, já se snažím, ale bez valných výsledků.)
Šupa akce akce na norských hranicích nás probere!
Zavřou nás z obou stran v nějaké garáži. Do autobusu vběhne celník se psem a dvě další celnice. Pes čmuchá všude, kde se dostane. Ženy prohledávají úložné prostory a ptají se nás, proč jedeme do Norska. Jsem zpocená až za ušima, rudá jak jabko, přestože nemám důvod (ale znáte to - máte šalinkartu, ale stejně je vám z revizora divno :-)). Bojím se akorát o svůj litr vodky v příručním batohu. Musíme jít dokonce ven, vytáhnout kufry, prohledávají i zavazadlový prostor. Velmi důkladně. Tak důkladně, že když nás nakonec propouštějí, slyšíme jen hluboký oddech za námi sedícího Kristiána, který celý zpocený sundává si mikinu: "Ty jo, já mám dole v kufru pytel trávy. Toho psa snad zmátly české řízky!" Štěstí měl, chlapec jeden!
Přijíždíme do Osla. Krása! Nádhera! Pure beauty! (rozuměj - cvičíme angličtinu)
Autobus nás vyhodí na autobusáku a i s celým nákladem nechá napospas. Spoluerasmačka Verča se vydává s námi hledat metro. Kristián se loučí. Snažíme se být statečné, kochat se okolím, ale přes nesnesitelnou bolest zad a všech údů, které táhnou neuvěřitelné množství bagáže, padne tvrdé rozhodnutí! "Kašlem na metro, kde je taxi, ať to stojí, co to stojí!"
Taxi stálo. Přesně 410 NOK (pozn. násob cca třemi). Ve třech jsme si to podělily, tak to nakonec nebylo tak zlé. Koleje jsou dost mimo centrum, taxikář nám ušetřil spoustu cesty a bolesti. Navíc to musel být oddaný hráč tetrisu, protože to, co dokázal narvat do svého fára, by zvládl jen málokdo :-)
And here we are. Sogn Student Village. Our home..at least for the next 6 months.
P.S.1: Strašně moc děkujeme všem, kteří nás nakonec přišli odprovodit. Nečekaly jsme to a o to větší radost jsme měly :-)
P.S.2: Dnes více nemůžu, už usínám, takže fota a další špíčky až zítra :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat