Tři roky poté...

K napsání dalšího článku do již uzavřeného blogu mne inspirovala zatoulaná čtenářka, která komentovala můj poslední příspěvek tady. Uvědomila jsem si, že se asi přece jen pořád najdou střípky lidí, kteří sem občas zabloudí a čtou. A možná... možná si říkají, jak to celé s námi a post-Erasmus syndromem dopadlo :-) Poslední příspěvek byl totiž dost na smutnou notu, tak mne přepadla chuť vložit ještě jeden sebereflektivní post holky, co je již téměř o tři roky starší než byla v době odjezdu do Osla ;-) Nejprve musím konstatovat. NENÍ TO TAK ZLÉ v tom světě "po Erasmu" :-) Člověk je bytost úžasně přizpůsobivá, a pokud jsme psychicky alespoň průměrně vyrovnaní jedinci, pak přechod z Erasmu prostě zvládnem :-) A to se stalo i mne. Už si nevzpomínám, jak dlouho mne držel smutek, neustálé omílání norských historek a vzdechy o tom, jak tam všechno bylo lepší a jak bych se chtěla vrátit. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se to ustálilo, ztratilo ten depresivní emoční náboj a nyní jsou mé Erasmus vzpomínky částí mé osobnosti, prvky, které mne formují a dělají ze mne toho, kdo jsem. A nikdo mi je nevezme a nikomu to už nemusím vykládat. Jen to prostě vím. A je to fajn :-) Lidé mi chybí, chybí mi místa, ale život zpátky doma se postaral o nové a nové zážitky, které mi připomněly, že se můžeme mít hezky kdekoli a kdykoli, když budeme mít oči a srdce lidem otevřené a nebudeme se bát se bavit! :-) Dokončila jsem školu. Získala titul. Přestěhovala se zpět z Brna do rodného města. Zařídila byt. Nastoupila do skvělé práce. Poznala nové lidi. Upevnila stará přátelství. Procestovala nové destinace. Dostala jsem se do vysněného výcviku. Od rodičů podědila auto :-) Nezní to tak špatně, ne? :-) A navíc... Erasmus nikdy z mého života zcela nezmizel! Lidé zůstali (i když jen hrstka) a možnosti vrátit se na místo činu taky (což už jsem loni v létě udělala :-))! Samozřejmě z celé "bandy" Erasmáků jsem v kontaktu jen se střípky z nich. Ale jsou to ty nejlesklejší, nejlepší střípky, které se časem ohladily a nyní perfektně zapadají do mé životní mozaiky a jen tak z ní nevypadnou :-) Nejde o to, kolikrát si zaskypujem, kolikrát do roka si napíšem a kolikrát se reálně navštívíme. Jde o to, že víme, že tady pro sebe jsme a že máme svou společnou bázi, která nás spojila. Oslo. A důkaz, místo slibů? Post-Erasmovské fota ze společných setkání! :-)

A tak jsem navštívila znova Oslo a bylo to krásné. A taky se vídám a volám si často s Henni. V prosinci k ní jedu do Drážďan. Pak za mnou dojede Vera a Felix, kteří spolu po Erasmu začali chodit a už jsme se taky viděli víckrát. A mým nejlepším přítelem je Sebastian. Uvidíme se v únoru. Vídáme se pravidelně. Taky jsem v kontaktu s Yvonne a Christofferem. Už jsme se několikrát viděli. Mají totiž rádi české festivaly. A snad brzy vyjde návštěva Fenne. A Sidsel má miminko. A Greer kluka. A Florian má práci. A Baruš je moje usměvavá kamarádka. A Neeta mě chtěla po Erasmu sbalit ;-) A ještě je tu Maren a Laura a Caroline a Annalisa... Myslím, že to je docela slušný výčet :-) Tuším, že s odchodem studentské bezstarostnosti se i tenhle seznam jmen ještě zúží. Ale takový je život. Přesto už vím a naučila jsem se, že když člověk chce, tak to jde :-) Tak heads up! Všechno bude dobré :-) Držím vám všem palce. Vaše Adélka

Post-erasmus syndrom aneb Jaké je to zpátky doma

Tenhle článek bude poslední. Už není víc, co bychom psaly. Já i Edit už jsme zase doma a ať se nám to líbí nebo ne, zapadáme zpět do své denní rutiny a starého funkčního módu. Všechny zkoušky v Oslu i po návratu doma jsme hrdě zvládly a čekají nás prázdniny. Éďa odjíždí s Martinem do Londýna na pracovní stáž na celé léto a já jako každý rok se vrhám na dětské tábory, které mi alespoň částečně pomohou z finanční nouze, se kterou se teď potýkám ;-)

Více než s finančními problémy se však potýkám s problémy zpětné adaptace... Jsem v raném stádiu post-Erasmovského syndromu. Zní to skoro jako diagnóza a já se opravdu skorem cítím nemocná :-) Ale uklidňuje mě to, že jak se dozvídám ze zpráv od svých Erasmus kamarádů - trpíme tím všichni. A od svých českých kamarádů, kteří kdysi na Erasmu byli, se zas dovídám, že to přejde :-) Jde jen o čas a o to, to přečkat. Ale povím vám - je to těžké.

A o co ve zkratce jde?
Představte si, že jste taková "puťka" jako já. Nikdy jste nikde pořádně nebyla, z města, kde studujete, jezdíte co 2 týdny domů za rodiči, kteří jsou pořád těmi, kdo "drží" a kontrolují váš rozpočet, s kamarády se vídáte pravidelně, do školy chodíte poctivě... A pak si najednou na 6 měsíců zmizíte. Všechno to necháte za sebou a začínáte život, kde jste pány vlastního času, peněz a rozhodování a ve vztazích začínáte od nuly - to vše v cizí zemi s odlišnou kulturou. Naučíte se hospodařit, chovat se více zodpovědně, komunikovat a vůbec fungovat v cizím jazyce, vytváříte a udržujete nové přátelské vztahy a spousty dalšího... Jinými slovy - pokud jste byli předtím jako já - svým způsobem dospějete. Erasmus je hezké zrcadlo pro to si uvědomit, jak to vlastně žijete a kdo jste :-) Erasmus vás, ať chcete nebo ne, trošku změní... Jenomže pak se vrátíte do světa, který se sice taky měnil, ale ne tak intenzivně. A proto je návrat jako cestování zpět v čase. Je tak lehké zpátky zapadnout, protože lidé i jejich příběhy jsou pořád stejní - vše poznáváte, staré rutiny pořád fungují a lidé se tváří, jak byste ani nikde nebyli. Jenomže vy jste byli pryč a cítíte to pořád velmi intenzivně, navíc vás stísňuje smutek a stesk po všem, co jste opustili. Bráníte se času a zapomínání, chcete vše uchovat co nejživěji v paměti, protože vzpomínky jsou to jediné, co vám zůstane a bude připomínat, že to nebyl jen sen. Zpočátku si budete psát s lidmi z Erasmu skoro každý den a navzájem se ujišťovat, jak se všichni navštívíte... Ale bůhví, jak to ve skutečnosti bude. Jsem skeptik, přestože i já sama mám kamarády, které bych opravdu ráda navštívila. Uvidíme, uvidíme ;-)

A tak jsem doma. Sedím s našima v obýváku a vše je nachlup stejné, jako to bylo před mým odjezdem... Ale já jsem jiná. Vím to a děkuji za to Erasmus zkušenosti :-)

Taky děkuji všem, co dočetli až sem. Co sledovali tenhle blog a stali se tak součástí našich psaných vzpomínek. Bylo to prostě fajn! Bylo to Spitze /\ !

Ivka v Oslu

A teď bych zasloužila na zadek. Všem návštěvníkům jsem věnovala samostatný článek a na Ivku jsem málem zapomněla! Ale všechno ještě můžu zpětně napravit a alespoň krátce se zmínit o tom, jak byla Ivča skvělým návštěvníkem :-)

Přijela v půlce května ze španělské Zaragozy, kde byla na svém Erasmu, ze kterého se rozhodla cestovat po světě a využila tak možnosti mít mě v Oslu za průvodce :-) A já byla velmi ráda, že za mnou dojela, protože se ukázala jako ostřílený Erasmák - vzala jsem ji na párty, kam zapadla, jak by s námi byla od začátku. Hned všem padla do oka. Strávily jsme spolu taky hezký den v oslovském skanzenu (Norsk Folkmuseum). Den po naší párty pak vzala mapu do ruky a se zakroužkovanými památkami se vydala sama do víru města se slovy, že ví, že je únavné být každému hostu pořád průvodkyní a že to zvládne sama :-) No není úžasná? ;-)

Bylo to fajn tě v Oslu mít :-)

Coming home...

Bylo to těžké. Těžší než jsem si myslela... Věděli jsme to všichni od začátku, že konec přijde a my se rozjedeme do svých vlastí - do všech koutů světa. Nikdo si však na začátku nepomyslel, že se nám tak moc nebude chtít a že kvůli tomu propláčeme toliko slz :-)
Ani já nechtěla zpátky. Zamilovala jsem si Oslo, svůj pokojík v našem kolejním domečku, své úžasné spolubydlící, své nové kamarády, s kterými jsme toho tolik prožili a podnikali... zamilovala jsem se do svého Erasmus života plného svobody rozhodování a svým způsobem plného bezstarostnosti...
Nebylo to o tom, že bych se netěšila na rodiče a kamarády, spolužáky, svou univerzitu... těšila jsem se na to všechno samozřejmě. Ale zároveň mi na hrudi ležela tíha smutku z opouštění něčeho, co bylo tak neskutečně jiné a krásné, než vše, co jsem dosud zažila... Zdálo se mi to však tak krátké... Přidala bych si ještě půlrok, kdybych na to finančně měla a nezkomplikovalo by mi to mé studium v ČR :-) ...na druhou stranu - kouzlo onoho místa tvořili i lidé, které jsem tam poznala, a ti všichni také odjížděli, takže by to už nikdy nebylo stejné.

Měla jsem taky svou goodbye party, na které již někteří přátelé chyběli, včetně Edit a Báry, protože už byli doma. Odjížděla jsem 15. června, což bylo tak nějak uprostřed doby odjezdu ostatních - tedy spousta lidí už tady nebyla, někteří odjížděli dokonce ve stejný den jako já a pár se jich ještě rozhodlo zůstat do konce června, popř. července s tím, že budou cestovat po Norsku (no jo...ti bohatší :-)). Přes absenci některých kamarádů jsem měla bezvadnou párty - lidi se bavili a byla dobrá nálada. Jen já byla trochu jako v mlze, protože mi bylo děsně smutno, a tak jsem tu zábavu pozorovala spíše z kouta pokoje se slzou v oku... Pořádně jsem se nedokázala dostat do "party mood". Přesto to bylo moc fajn, koukat na všechny ty super lidi, které jsem měla možnost poznat.
pozn. party jsem měla v pondělí, odjezd se konal ve středu

Den odjezdu byl teda nářez :) Co se mohlo zkomplikovat se zkomplikovalo. Pokoj vyklizený, všechny věci sbaleny a já pořád celá ubrečená (již od své goodbye party skoro pořád :-)) jsem si užívala svou poslední snídani. V 8 ráno jsem se rozloučila s Greer a Mari, spolubydlami, a vydala se s obrovským loďákem, krosnou, notebookem a příručním malým batohem na stanici metra, odkud jsem se potřebovala dostat na stanici autobusu Student Agency. Ještě na schodech našeho domečku se kufr pod tíhou věcí rozbil - urvala jsem vysunovací držadlo - a byla tak nucena táhnout kufr za příruční malé držátko, shrbená jako pravý norský troll :-) Zpocená až za ušima, již i mírně zapáchající, jsem si cestou uvědomila, že s takovou tíhou nejsem schopna se pohybovat rychle a měla jsem vyjít tak o hodinu dříve... holt panika byla tu a já už se viděla, jak nestíhám autobus... což se taky málem stalo. Neměla jsem již totiž cash - byla jsem připravena si koupit lístek na metro kartou v kiosku Narvesen, ale ten byl k mému "štěstí" zavřený. Se slzou v oku jsem na stanici metra prosila náhodné kolemjdoucí, aby mi koupili lístek.. Zoufalé, ale zafungovalo :-) Od stanice metra ke stanici autobusu mi pak s kufrem pomohli dva černoši, kteří se s ním rozběhli a ušetřili mi tak spoustu práce. A hlavně jen díky těmto dvěma andělům se mi podařilo autobus stihnout. Dorazila jsem na stanici za 5 minut 9... Autobus v 9 vyrážel :-) A pak už samotná 26hodinová cesta - se spoustou melancholie, sentimentu, slz a vzpomínání, co všechno jsem vlastně za ten půlrok zažila...

...And then I was suddenly home...

Poslední návštěvník aneb Vítek v Oslu

Sice jsem už nějaký ten den zpátky v České republice, ale nedá mi, abych tento blog nějak hezky neuzavřela, když už jsem tak hezky začala :-) Proto ještě vložím něaký ten příspěvek a tím se rozloučím se svým Erasmus životem nadobro... :-)

Posledním návštěvníkem, který se za mnou přijel první víkend v červnu podívat do Osla a potěšit mne svou přítomností, byl kamarád Vítek, který je jedním z těch, kdo mi s mým Erasmem velmi pomohli. Zejména proto, že mne v odjezdu podporoval, potlačoval mou nejistotu a strach a ujišťoval mne, že si to určitě užiju. A tak se taky stalo. Byl taktéž mým zdrojem informací, protože sám Erasmus v Norsku zažil, když byl rok přede mnou v krásném Drammenu.

Jedinou nevýhodou celé návštěvy (jinak velmi příjemné, za kterou opravdu děkuji!) bylo její pozdí umístění v Erasmus periodě - tedy na jejím samém konci, který bych černohumorně přirovnala k poslední fázi nevyléčitelně nemocného... Tedy: snažíte se užít poslední čas ze všech sil, ale nevyhnutelný konec vás neustále straší, kazí vám náladu, a to vás taky nutí k sentimentálnímu fňukání a vzpomínání, co všechno krásného jste zažili :-) O víkendu, kdy Vítek byl se mnou v Oslu, měla svou goodbye party zrovna naše Baruš, takže se sešli všichni důležití kamarádi a z goodbye party se rázem stala jedna velká brečící sešlost, kdy se lidé neustále objímali a ujišťovali o tom, jak nezapomenutelné bylo se potkat a poznat :-) Bylo to velmi VELMI emotivní a myslím, že pro někoho, kdo stál naprosto mimo kontext našich utvořených přátelství, to musel být pořádný šok :-) Ale Vítek se zachoval velmi statečně a nedal na sobě nic znát, za což mu děkuji :-) Vše nonšalantně přešel větou: "Vy tady máte asi hodně intenzivní ty vztahy, že jo..." :-)  

(U té fotky, kde vidíte kluky bez triček, můžete vpravo taky vidět nevěřícně koukajícího Vítka :-) Asi byl zrovna v onom šoku ;-) Užasně všeříkající foto :-))

Den po této cry party jsme si však udělali více než hezký. Vydali jsme se totiž do Drammenu, podívat se na Vítkovo místo činu a potkat se s norským kamarádem, se kterým Vítek studoval. I přes mou počáteční dopolední kocovinu, se mi výlet neskutečně líbil a musím zhodnotit, že Drammen má neobyčejné kouzlo a já neustále musela opakovat, jak jsem nadšená, že mě tam Vítek vzal. Kouzelné místo s neobyčejnou atmosférou, která se tolik lišila od Osla i dalších měst, která jsme v Norsku navštívili. Nanuk, pivo a párek v rohlíku - to bylo už jen sladkou tečkou našeho výletování :-)