Tři roky poté...

K napsání dalšího článku do již uzavřeného blogu mne inspirovala zatoulaná čtenářka, která komentovala můj poslední příspěvek tady. Uvědomila jsem si, že se asi přece jen pořád najdou střípky lidí, kteří sem občas zabloudí a čtou. A možná... možná si říkají, jak to celé s námi a post-Erasmus syndromem dopadlo :-) Poslední příspěvek byl totiž dost na smutnou notu, tak mne přepadla chuť vložit ještě jeden sebereflektivní post holky, co je již téměř o tři roky starší než byla v době odjezdu do Osla ;-) Nejprve musím konstatovat. NENÍ TO TAK ZLÉ v tom světě "po Erasmu" :-) Člověk je bytost úžasně přizpůsobivá, a pokud jsme psychicky alespoň průměrně vyrovnaní jedinci, pak přechod z Erasmu prostě zvládnem :-) A to se stalo i mne. Už si nevzpomínám, jak dlouho mne držel smutek, neustálé omílání norských historek a vzdechy o tom, jak tam všechno bylo lepší a jak bych se chtěla vrátit. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se to ustálilo, ztratilo ten depresivní emoční náboj a nyní jsou mé Erasmus vzpomínky částí mé osobnosti, prvky, které mne formují a dělají ze mne toho, kdo jsem. A nikdo mi je nevezme a nikomu to už nemusím vykládat. Jen to prostě vím. A je to fajn :-) Lidé mi chybí, chybí mi místa, ale život zpátky doma se postaral o nové a nové zážitky, které mi připomněly, že se můžeme mít hezky kdekoli a kdykoli, když budeme mít oči a srdce lidem otevřené a nebudeme se bát se bavit! :-) Dokončila jsem školu. Získala titul. Přestěhovala se zpět z Brna do rodného města. Zařídila byt. Nastoupila do skvělé práce. Poznala nové lidi. Upevnila stará přátelství. Procestovala nové destinace. Dostala jsem se do vysněného výcviku. Od rodičů podědila auto :-) Nezní to tak špatně, ne? :-) A navíc... Erasmus nikdy z mého života zcela nezmizel! Lidé zůstali (i když jen hrstka) a možnosti vrátit se na místo činu taky (což už jsem loni v létě udělala :-))! Samozřejmě z celé "bandy" Erasmáků jsem v kontaktu jen se střípky z nich. Ale jsou to ty nejlesklejší, nejlepší střípky, které se časem ohladily a nyní perfektně zapadají do mé životní mozaiky a jen tak z ní nevypadnou :-) Nejde o to, kolikrát si zaskypujem, kolikrát do roka si napíšem a kolikrát se reálně navštívíme. Jde o to, že víme, že tady pro sebe jsme a že máme svou společnou bázi, která nás spojila. Oslo. A důkaz, místo slibů? Post-Erasmovské fota ze společných setkání! :-)

A tak jsem navštívila znova Oslo a bylo to krásné. A taky se vídám a volám si často s Henni. V prosinci k ní jedu do Drážďan. Pak za mnou dojede Vera a Felix, kteří spolu po Erasmu začali chodit a už jsme se taky viděli víckrát. A mým nejlepším přítelem je Sebastian. Uvidíme se v únoru. Vídáme se pravidelně. Taky jsem v kontaktu s Yvonne a Christofferem. Už jsme se několikrát viděli. Mají totiž rádi české festivaly. A snad brzy vyjde návštěva Fenne. A Sidsel má miminko. A Greer kluka. A Florian má práci. A Baruš je moje usměvavá kamarádka. A Neeta mě chtěla po Erasmu sbalit ;-) A ještě je tu Maren a Laura a Caroline a Annalisa... Myslím, že to je docela slušný výčet :-) Tuším, že s odchodem studentské bezstarostnosti se i tenhle seznam jmen ještě zúží. Ale takový je život. Přesto už vím a naučila jsem se, že když člověk chce, tak to jde :-) Tak heads up! Všechno bude dobré :-) Držím vám všem palce. Vaše Adélka