Post-erasmus syndrom aneb Jaké je to zpátky doma

Tenhle článek bude poslední. Už není víc, co bychom psaly. Já i Edit už jsme zase doma a ať se nám to líbí nebo ne, zapadáme zpět do své denní rutiny a starého funkčního módu. Všechny zkoušky v Oslu i po návratu doma jsme hrdě zvládly a čekají nás prázdniny. Éďa odjíždí s Martinem do Londýna na pracovní stáž na celé léto a já jako každý rok se vrhám na dětské tábory, které mi alespoň částečně pomohou z finanční nouze, se kterou se teď potýkám ;-)

Více než s finančními problémy se však potýkám s problémy zpětné adaptace... Jsem v raném stádiu post-Erasmovského syndromu. Zní to skoro jako diagnóza a já se opravdu skorem cítím nemocná :-) Ale uklidňuje mě to, že jak se dozvídám ze zpráv od svých Erasmus kamarádů - trpíme tím všichni. A od svých českých kamarádů, kteří kdysi na Erasmu byli, se zas dovídám, že to přejde :-) Jde jen o čas a o to, to přečkat. Ale povím vám - je to těžké.

A o co ve zkratce jde?
Představte si, že jste taková "puťka" jako já. Nikdy jste nikde pořádně nebyla, z města, kde studujete, jezdíte co 2 týdny domů za rodiči, kteří jsou pořád těmi, kdo "drží" a kontrolují váš rozpočet, s kamarády se vídáte pravidelně, do školy chodíte poctivě... A pak si najednou na 6 měsíců zmizíte. Všechno to necháte za sebou a začínáte život, kde jste pány vlastního času, peněz a rozhodování a ve vztazích začínáte od nuly - to vše v cizí zemi s odlišnou kulturou. Naučíte se hospodařit, chovat se více zodpovědně, komunikovat a vůbec fungovat v cizím jazyce, vytváříte a udržujete nové přátelské vztahy a spousty dalšího... Jinými slovy - pokud jste byli předtím jako já - svým způsobem dospějete. Erasmus je hezké zrcadlo pro to si uvědomit, jak to vlastně žijete a kdo jste :-) Erasmus vás, ať chcete nebo ne, trošku změní... Jenomže pak se vrátíte do světa, který se sice taky měnil, ale ne tak intenzivně. A proto je návrat jako cestování zpět v čase. Je tak lehké zpátky zapadnout, protože lidé i jejich příběhy jsou pořád stejní - vše poznáváte, staré rutiny pořád fungují a lidé se tváří, jak byste ani nikde nebyli. Jenomže vy jste byli pryč a cítíte to pořád velmi intenzivně, navíc vás stísňuje smutek a stesk po všem, co jste opustili. Bráníte se času a zapomínání, chcete vše uchovat co nejživěji v paměti, protože vzpomínky jsou to jediné, co vám zůstane a bude připomínat, že to nebyl jen sen. Zpočátku si budete psát s lidmi z Erasmu skoro každý den a navzájem se ujišťovat, jak se všichni navštívíte... Ale bůhví, jak to ve skutečnosti bude. Jsem skeptik, přestože i já sama mám kamarády, které bych opravdu ráda navštívila. Uvidíme, uvidíme ;-)

A tak jsem doma. Sedím s našima v obýváku a vše je nachlup stejné, jako to bylo před mým odjezdem... Ale já jsem jiná. Vím to a děkuji za to Erasmus zkušenosti :-)

Taky děkuji všem, co dočetli až sem. Co sledovali tenhle blog a stali se tak součástí našich psaných vzpomínek. Bylo to prostě fajn! Bylo to Spitze /\ !

Ivka v Oslu

A teď bych zasloužila na zadek. Všem návštěvníkům jsem věnovala samostatný článek a na Ivku jsem málem zapomněla! Ale všechno ještě můžu zpětně napravit a alespoň krátce se zmínit o tom, jak byla Ivča skvělým návštěvníkem :-)

Přijela v půlce května ze španělské Zaragozy, kde byla na svém Erasmu, ze kterého se rozhodla cestovat po světě a využila tak možnosti mít mě v Oslu za průvodce :-) A já byla velmi ráda, že za mnou dojela, protože se ukázala jako ostřílený Erasmák - vzala jsem ji na párty, kam zapadla, jak by s námi byla od začátku. Hned všem padla do oka. Strávily jsme spolu taky hezký den v oslovském skanzenu (Norsk Folkmuseum). Den po naší párty pak vzala mapu do ruky a se zakroužkovanými památkami se vydala sama do víru města se slovy, že ví, že je únavné být každému hostu pořád průvodkyní a že to zvládne sama :-) No není úžasná? ;-)

Bylo to fajn tě v Oslu mít :-)

Coming home...

Bylo to těžké. Těžší než jsem si myslela... Věděli jsme to všichni od začátku, že konec přijde a my se rozjedeme do svých vlastí - do všech koutů světa. Nikdo si však na začátku nepomyslel, že se nám tak moc nebude chtít a že kvůli tomu propláčeme toliko slz :-)
Ani já nechtěla zpátky. Zamilovala jsem si Oslo, svůj pokojík v našem kolejním domečku, své úžasné spolubydlící, své nové kamarády, s kterými jsme toho tolik prožili a podnikali... zamilovala jsem se do svého Erasmus života plného svobody rozhodování a svým způsobem plného bezstarostnosti...
Nebylo to o tom, že bych se netěšila na rodiče a kamarády, spolužáky, svou univerzitu... těšila jsem se na to všechno samozřejmě. Ale zároveň mi na hrudi ležela tíha smutku z opouštění něčeho, co bylo tak neskutečně jiné a krásné, než vše, co jsem dosud zažila... Zdálo se mi to však tak krátké... Přidala bych si ještě půlrok, kdybych na to finančně měla a nezkomplikovalo by mi to mé studium v ČR :-) ...na druhou stranu - kouzlo onoho místa tvořili i lidé, které jsem tam poznala, a ti všichni také odjížděli, takže by to už nikdy nebylo stejné.

Měla jsem taky svou goodbye party, na které již někteří přátelé chyběli, včetně Edit a Báry, protože už byli doma. Odjížděla jsem 15. června, což bylo tak nějak uprostřed doby odjezdu ostatních - tedy spousta lidí už tady nebyla, někteří odjížděli dokonce ve stejný den jako já a pár se jich ještě rozhodlo zůstat do konce června, popř. července s tím, že budou cestovat po Norsku (no jo...ti bohatší :-)). Přes absenci některých kamarádů jsem měla bezvadnou párty - lidi se bavili a byla dobrá nálada. Jen já byla trochu jako v mlze, protože mi bylo děsně smutno, a tak jsem tu zábavu pozorovala spíše z kouta pokoje se slzou v oku... Pořádně jsem se nedokázala dostat do "party mood". Přesto to bylo moc fajn, koukat na všechny ty super lidi, které jsem měla možnost poznat.
pozn. party jsem měla v pondělí, odjezd se konal ve středu

Den odjezdu byl teda nářez :) Co se mohlo zkomplikovat se zkomplikovalo. Pokoj vyklizený, všechny věci sbaleny a já pořád celá ubrečená (již od své goodbye party skoro pořád :-)) jsem si užívala svou poslední snídani. V 8 ráno jsem se rozloučila s Greer a Mari, spolubydlami, a vydala se s obrovským loďákem, krosnou, notebookem a příručním malým batohem na stanici metra, odkud jsem se potřebovala dostat na stanici autobusu Student Agency. Ještě na schodech našeho domečku se kufr pod tíhou věcí rozbil - urvala jsem vysunovací držadlo - a byla tak nucena táhnout kufr za příruční malé držátko, shrbená jako pravý norský troll :-) Zpocená až za ušima, již i mírně zapáchající, jsem si cestou uvědomila, že s takovou tíhou nejsem schopna se pohybovat rychle a měla jsem vyjít tak o hodinu dříve... holt panika byla tu a já už se viděla, jak nestíhám autobus... což se taky málem stalo. Neměla jsem již totiž cash - byla jsem připravena si koupit lístek na metro kartou v kiosku Narvesen, ale ten byl k mému "štěstí" zavřený. Se slzou v oku jsem na stanici metra prosila náhodné kolemjdoucí, aby mi koupili lístek.. Zoufalé, ale zafungovalo :-) Od stanice metra ke stanici autobusu mi pak s kufrem pomohli dva černoši, kteří se s ním rozběhli a ušetřili mi tak spoustu práce. A hlavně jen díky těmto dvěma andělům se mi podařilo autobus stihnout. Dorazila jsem na stanici za 5 minut 9... Autobus v 9 vyrážel :-) A pak už samotná 26hodinová cesta - se spoustou melancholie, sentimentu, slz a vzpomínání, co všechno jsem vlastně za ten půlrok zažila...

...And then I was suddenly home...

Poslední návštěvník aneb Vítek v Oslu

Sice jsem už nějaký ten den zpátky v České republice, ale nedá mi, abych tento blog nějak hezky neuzavřela, když už jsem tak hezky začala :-) Proto ještě vložím něaký ten příspěvek a tím se rozloučím se svým Erasmus životem nadobro... :-)

Posledním návštěvníkem, který se za mnou přijel první víkend v červnu podívat do Osla a potěšit mne svou přítomností, byl kamarád Vítek, který je jedním z těch, kdo mi s mým Erasmem velmi pomohli. Zejména proto, že mne v odjezdu podporoval, potlačoval mou nejistotu a strach a ujišťoval mne, že si to určitě užiju. A tak se taky stalo. Byl taktéž mým zdrojem informací, protože sám Erasmus v Norsku zažil, když byl rok přede mnou v krásném Drammenu.

Jedinou nevýhodou celé návštěvy (jinak velmi příjemné, za kterou opravdu děkuji!) bylo její pozdí umístění v Erasmus periodě - tedy na jejím samém konci, který bych černohumorně přirovnala k poslední fázi nevyléčitelně nemocného... Tedy: snažíte se užít poslední čas ze všech sil, ale nevyhnutelný konec vás neustále straší, kazí vám náladu, a to vás taky nutí k sentimentálnímu fňukání a vzpomínání, co všechno krásného jste zažili :-) O víkendu, kdy Vítek byl se mnou v Oslu, měla svou goodbye party zrovna naše Baruš, takže se sešli všichni důležití kamarádi a z goodbye party se rázem stala jedna velká brečící sešlost, kdy se lidé neustále objímali a ujišťovali o tom, jak nezapomenutelné bylo se potkat a poznat :-) Bylo to velmi VELMI emotivní a myslím, že pro někoho, kdo stál naprosto mimo kontext našich utvořených přátelství, to musel být pořádný šok :-) Ale Vítek se zachoval velmi statečně a nedal na sobě nic znát, za což mu děkuji :-) Vše nonšalantně přešel větou: "Vy tady máte asi hodně intenzivní ty vztahy, že jo..." :-)  

(U té fotky, kde vidíte kluky bez triček, můžete vpravo taky vidět nevěřícně koukajícího Vítka :-) Asi byl zrovna v onom šoku ;-) Užasně všeříkající foto :-))

Den po této cry party jsme si však udělali více než hezký. Vydali jsme se totiž do Drammenu, podívat se na Vítkovo místo činu a potkat se s norským kamarádem, se kterým Vítek studoval. I přes mou počáteční dopolední kocovinu, se mi výlet neskutečně líbil a musím zhodnotit, že Drammen má neobyčejné kouzlo a já neustále musela opakovat, jak jsem nadšená, že mě tam Vítek vzal. Kouzelné místo s neobyčejnou atmosférou, která se tolik lišila od Osla i dalších měst, která jsme v Norsku navštívili. Nanuk, pivo a párek v rohlíku - to bylo už jen sladkou tečkou našeho výletování :-)