Post-erasmus syndrom aneb Jaké je to zpátky doma

Tenhle článek bude poslední. Už není víc, co bychom psaly. Já i Edit už jsme zase doma a ať se nám to líbí nebo ne, zapadáme zpět do své denní rutiny a starého funkčního módu. Všechny zkoušky v Oslu i po návratu doma jsme hrdě zvládly a čekají nás prázdniny. Éďa odjíždí s Martinem do Londýna na pracovní stáž na celé léto a já jako každý rok se vrhám na dětské tábory, které mi alespoň částečně pomohou z finanční nouze, se kterou se teď potýkám ;-)

Více než s finančními problémy se však potýkám s problémy zpětné adaptace... Jsem v raném stádiu post-Erasmovského syndromu. Zní to skoro jako diagnóza a já se opravdu skorem cítím nemocná :-) Ale uklidňuje mě to, že jak se dozvídám ze zpráv od svých Erasmus kamarádů - trpíme tím všichni. A od svých českých kamarádů, kteří kdysi na Erasmu byli, se zas dovídám, že to přejde :-) Jde jen o čas a o to, to přečkat. Ale povím vám - je to těžké.

A o co ve zkratce jde?
Představte si, že jste taková "puťka" jako já. Nikdy jste nikde pořádně nebyla, z města, kde studujete, jezdíte co 2 týdny domů za rodiči, kteří jsou pořád těmi, kdo "drží" a kontrolují váš rozpočet, s kamarády se vídáte pravidelně, do školy chodíte poctivě... A pak si najednou na 6 měsíců zmizíte. Všechno to necháte za sebou a začínáte život, kde jste pány vlastního času, peněz a rozhodování a ve vztazích začínáte od nuly - to vše v cizí zemi s odlišnou kulturou. Naučíte se hospodařit, chovat se více zodpovědně, komunikovat a vůbec fungovat v cizím jazyce, vytváříte a udržujete nové přátelské vztahy a spousty dalšího... Jinými slovy - pokud jste byli předtím jako já - svým způsobem dospějete. Erasmus je hezké zrcadlo pro to si uvědomit, jak to vlastně žijete a kdo jste :-) Erasmus vás, ať chcete nebo ne, trošku změní... Jenomže pak se vrátíte do světa, který se sice taky měnil, ale ne tak intenzivně. A proto je návrat jako cestování zpět v čase. Je tak lehké zpátky zapadnout, protože lidé i jejich příběhy jsou pořád stejní - vše poznáváte, staré rutiny pořád fungují a lidé se tváří, jak byste ani nikde nebyli. Jenomže vy jste byli pryč a cítíte to pořád velmi intenzivně, navíc vás stísňuje smutek a stesk po všem, co jste opustili. Bráníte se času a zapomínání, chcete vše uchovat co nejživěji v paměti, protože vzpomínky jsou to jediné, co vám zůstane a bude připomínat, že to nebyl jen sen. Zpočátku si budete psát s lidmi z Erasmu skoro každý den a navzájem se ujišťovat, jak se všichni navštívíte... Ale bůhví, jak to ve skutečnosti bude. Jsem skeptik, přestože i já sama mám kamarády, které bych opravdu ráda navštívila. Uvidíme, uvidíme ;-)

A tak jsem doma. Sedím s našima v obýváku a vše je nachlup stejné, jako to bylo před mým odjezdem... Ale já jsem jiná. Vím to a děkuji za to Erasmus zkušenosti :-)

Taky děkuji všem, co dočetli až sem. Co sledovali tenhle blog a stali se tak součástí našich psaných vzpomínek. Bylo to prostě fajn! Bylo to Spitze /\ !