Coming home...

Bylo to těžké. Těžší než jsem si myslela... Věděli jsme to všichni od začátku, že konec přijde a my se rozjedeme do svých vlastí - do všech koutů světa. Nikdo si však na začátku nepomyslel, že se nám tak moc nebude chtít a že kvůli tomu propláčeme toliko slz :-)
Ani já nechtěla zpátky. Zamilovala jsem si Oslo, svůj pokojík v našem kolejním domečku, své úžasné spolubydlící, své nové kamarády, s kterými jsme toho tolik prožili a podnikali... zamilovala jsem se do svého Erasmus života plného svobody rozhodování a svým způsobem plného bezstarostnosti...
Nebylo to o tom, že bych se netěšila na rodiče a kamarády, spolužáky, svou univerzitu... těšila jsem se na to všechno samozřejmě. Ale zároveň mi na hrudi ležela tíha smutku z opouštění něčeho, co bylo tak neskutečně jiné a krásné, než vše, co jsem dosud zažila... Zdálo se mi to však tak krátké... Přidala bych si ještě půlrok, kdybych na to finančně měla a nezkomplikovalo by mi to mé studium v ČR :-) ...na druhou stranu - kouzlo onoho místa tvořili i lidé, které jsem tam poznala, a ti všichni také odjížděli, takže by to už nikdy nebylo stejné.

Měla jsem taky svou goodbye party, na které již někteří přátelé chyběli, včetně Edit a Báry, protože už byli doma. Odjížděla jsem 15. června, což bylo tak nějak uprostřed doby odjezdu ostatních - tedy spousta lidí už tady nebyla, někteří odjížděli dokonce ve stejný den jako já a pár se jich ještě rozhodlo zůstat do konce června, popř. července s tím, že budou cestovat po Norsku (no jo...ti bohatší :-)). Přes absenci některých kamarádů jsem měla bezvadnou párty - lidi se bavili a byla dobrá nálada. Jen já byla trochu jako v mlze, protože mi bylo děsně smutno, a tak jsem tu zábavu pozorovala spíše z kouta pokoje se slzou v oku... Pořádně jsem se nedokázala dostat do "party mood". Přesto to bylo moc fajn, koukat na všechny ty super lidi, které jsem měla možnost poznat.
pozn. party jsem měla v pondělí, odjezd se konal ve středu

Den odjezdu byl teda nářez :) Co se mohlo zkomplikovat se zkomplikovalo. Pokoj vyklizený, všechny věci sbaleny a já pořád celá ubrečená (již od své goodbye party skoro pořád :-)) jsem si užívala svou poslední snídani. V 8 ráno jsem se rozloučila s Greer a Mari, spolubydlami, a vydala se s obrovským loďákem, krosnou, notebookem a příručním malým batohem na stanici metra, odkud jsem se potřebovala dostat na stanici autobusu Student Agency. Ještě na schodech našeho domečku se kufr pod tíhou věcí rozbil - urvala jsem vysunovací držadlo - a byla tak nucena táhnout kufr za příruční malé držátko, shrbená jako pravý norský troll :-) Zpocená až za ušima, již i mírně zapáchající, jsem si cestou uvědomila, že s takovou tíhou nejsem schopna se pohybovat rychle a měla jsem vyjít tak o hodinu dříve... holt panika byla tu a já už se viděla, jak nestíhám autobus... což se taky málem stalo. Neměla jsem již totiž cash - byla jsem připravena si koupit lístek na metro kartou v kiosku Narvesen, ale ten byl k mému "štěstí" zavřený. Se slzou v oku jsem na stanici metra prosila náhodné kolemjdoucí, aby mi koupili lístek.. Zoufalé, ale zafungovalo :-) Od stanice metra ke stanici autobusu mi pak s kufrem pomohli dva černoši, kteří se s ním rozběhli a ušetřili mi tak spoustu práce. A hlavně jen díky těmto dvěma andělům se mi podařilo autobus stihnout. Dorazila jsem na stanici za 5 minut 9... Autobus v 9 vyrážel :-) A pak už samotná 26hodinová cesta - se spoustou melancholie, sentimentu, slz a vzpomínání, co všechno jsem vlastně za ten půlrok zažila...

...And then I was suddenly home...